Žižka před Rabím
Bylo to v dubnu 1420, kdy se Jan Žižka poprvé objevil před hradbami Rabí, aby tu zničil moc svých zapřisáhlých odpůrců. Hrad byl považován za nedobytný. Proto sem byly sneseny z okolí kostelní poklady i panský majetek: klenoty, zlato, roucha, zbroj. Husité obořili se na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitrhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se k hradbám. Zlezli je a vnikli do nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu živit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skryli, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist.
Když husité odtáhli, dal Jan z Rýzmberka hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svých piklech proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 k Rabí poznovu. Stoje pod starou hrušní, osaměle v poli stojící, řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl tu z hradeb proti němu šíp, zarazil se do pně a vyrazil z něho třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána byla krutě osudná. Žižka odvezen byl hned do Prahy k léčení, avšak k žalu všech věrných Čechů ztraceného zraku nenabyl. Hradby a věže rabské byly posledním obrazem, na němž v hněvu spočinul jeho orlí zrak.
Tento výjev zobrazen byl na rabské bráně, která se odtud nazývá Žižkova. Byl tam namalován Žižka, jak sedí na koni třímaje v ruce palcát, za ním pak táhli pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřelil vladyka Přibík Kocovský. Šíp vletěl Žižkovi otevřeným hledím do přílbice. - (Toto malířské pojetí neodpovídalo ovšem skutečnosti.) Pod obrazem stála slova:
Přibík Kocovský. "Ty-li jsi, bratře Žižko?" Žižka: "Já jsem!"
Přibík Kocovský: "Krejž holého!"
Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tom pomstu slepého hrdiny. Jiná pověst vypravuje, že zde husité tajně pohřbili Žižkovy ostatky. Marné kopání v označených místech vyvrátilo tuto domněnku.
Tajemná studna
Byl to malý div světa, když byla budována studna na rabském hradním nádvoří. Bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody, jíž by byla zásobena hradní posádka v případě obležení. Švihovští páni nešetřili peněz. Byli bohatými velmoži, zastávajícími výnosné zemské úřady, patřily jim kromě četných statků i bohaté zlaté doly a poříční rýžoviště. Toho se však prý přece nenadáli, že je bude stát studna více nežli celý hrad.
Studna budila obdiv a podivení všech, kdo pohlédli do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet šumění, jako by tudy potok proudil, a časem zjevovaly se tam podoby nevídaných, strašidelných oblud. Po stranách, tak se zdálo lidu, vytesány byly v skále kapličky, v nichž zářilo stříbro a zlato.
Obyvatelé hradu rádi by byli věděli, má-li studna nějaký východ a odkud do ní voda vtéká. I vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladinu rybníka u sousední obce Žichovic.
Přešla staletí a studna na nádvoří zmizela, byvši zcela zasypána . . . Zasypána, či jen zahlcena zřítivším se zdivem? Zatím vybrána byla do hloubky přes dvacet metrů. Co je dále v hloubce, zůstane snad ještě dlouho tajemstvím.
Rabský čert
Pan Půta Švihovský přivezl si ze své cesty po dalekých krajích ochočenou opici. Byla velmi přítulná, přivykla si i na hradě Rabí, kde se směla volně procházet komnatami. Pan Půta bavil se jejími šprýmovnými kousky i tím, jak naháněla lidem strachu, neboť ji mnozí měli za čerta.
Jednou odejel pan Půta do Prahy. Svěřil opici svému starému služebníku a nařídil mu, aby ji dobře krmil i hlídal. Opice marně hledala pána po všech koutech hradu. V noci uprchla oknem z komory, do níž ji sluha zavřel, spustila se z hradeb dolů a dala se na útěk k řece. Odtud přes most dostala se do lesů na šumavských stráních.
V obci Hejné, která byla poddána rabskému pánu, vyšel si jednoho dne pověrčivý občan do lesa na dříví. Jak tak lesem kráčí, slyší pojednou nad sebou v koruně stromu praskání větví. Pohlédl vzhůru a zavrávoral leknutím. Nad ním na stromě seděla černá, chlupatá postava, jiskřila očima a cenila zuby.
Bázlivec se pokřižoval, utíkal z lesa domů, sotva mu nohy stačily. Přiběhl na náves a upěnlivě volal:
"Spaste duši, čert, čert! Máme v lese čerta!"
Občané popadli vidle a cepy, sekery a obušky a hrnuli se do lesa, aby odtud "černého" vyprovodili zpátky do pekla.
Přišli do lesa a spatřili čerta. Seděl na stromě, pitvořil se na ně, až se jim hrůzou vlasy ježily. Dodali si odvahy, vykřikli. Čert se lekl a dal se na útěk. Hejenští za ním, obkličují jej, klacky a kamením po něm házejí. Čert hází také, avšak kruh pronásledovatelů stahuje se kolem něho stále těsněji a úžeji. Déšť kamení ho zasypává, bolestí vyráží skřeky a stony a konečně mrtev padá že stromu na zem.
Sběhli se lidé k ubitému čertu, výskali radostí a tančili jako bez rozumu. Zhotovili z větví nosítka, položili na ně čerta a nesli jej do Rabí darem milostivé vrchnosti.
Když se pan Půta vrátil z Prahy, byl nemile překvapen zprávou, že opice z hradu uprchla, že po ní nikde v kraji není stopy. Dal přísně potrestat sloužícího, kterému ji svěřil, naříkal si pro ni více, nežli kdyby byl ztratil sto svých poddaných.
Tu mu přišli oznámit, že se dostavili na hrad občané z Hejné, že cosi nesou pánovi darem a uctivě ho zvou, aby milostivě přišel na nádvoří. Zvědav, co mu přinášejí, vyhověl pan Půta jejich prosbě a vyšel jim vstříc. Rychtář poklonil se k zemi, promluvil za celé shromáždění:
"Přinášíme vaší milosti čerta, kterého jsme dopadli v našich lesích a dali mu na věky na pamětnou!"
Pan Půta pohlédl na domnělého čerta, zezelenal zlostí: "Och, vy troupi! Nikoliv čerta, nýbrž mou milou, vzácnou opici jste ubili. Řádnou za ten skutek dostanete odplatu. Ukládám vám novou daň, daň "opičí", kterou mi budete každoročně v tento den odvádět na pamět' svého hloupého kousku. A vaše obec ode dneška slouti bude Hejná Bláznivá!"
Smutně vraceli se Hejenští domů, nesli odměnu, která je do smrti mrzela a dosud jejich potomky mrzí. Nejvíce proto, že nevědí, jak k této necti přišli. Nebot' celý ten posměšný příběh měl asi na svědomí hradní písař, který z daně "opicní" (z píce) udělal daň "opičí".
