Dispozice hradu je dvojdílná. O podobě předhradí, poškozeného ještě výstavbou novověkých cest s výjimkou jeho rozsahu a opevnění, mnoho nevíme. Nevelké jádro bylo až do výzkumu klasickou ukázkou zavřeného hradu. Tvořil jej pahorek, na jehož povrchu nebyla patrna žádná zdiva, který však ukrýval konstrukce hradu do výše prvého patra zasuté troskami velké věže. Jádro obíhal po všech stranách parkán, do nějž se vcházelo věžovitou branou v nároží čela. V nároží hlavní hradby nad ní se vypínal mohutný okrouhlý bergfrit. V úrovni jeho přízemí byl zjištěn otvor, ponechaný během stavby směrem do parkánu, kterým byl zřejmě dovnitř navážen stavební materiál. Byl zazděn až v závěrečné fázi budování věže. Ke třem stranám obvodu jádra se přikládala palácová křídla, jejichž prostory v patře byly spojeny pomocí pavlačí. Zadní obsahovalo velký, křížovou žebrovou klenbou zaklenutý sál a v sousedním nároží se zřejmě nacházela i kaple. Nalezené architektonické články napovídají, že hrad stavěla nejspíše táž huť, která působila v nedalekém klášteře v Polici nad Metují. Z čela hradu původně do parkánu vystupoval objekt s ohništěm, považovaný vedoucím výzkumu za kovárnu. Nelze však vyloučit, že šlo o původní kuchyni. Ta byla posléze přeložena na vnitřní nádvoří, kde vyplnila jediný nezastavěný prostor při hradbě mezi bergfritem a palácovým křídlem. Šlo o klasické provedení s centrálním polygonálním dýmníkem a komínem, do něhož byl čtverhranný půdorys stavby převeden pomocí trompů.
Vízmburk je výjimečným šlechtickým raně gotickým hradem. Spolu s hradem v Říčanech představuje ojedinělý případ, kdy si přední králův oblíbenec s použitím kvalitní stavební huti postavil jako symbol svých mimořádných možností na staveništi rozměrově odpovídajícím běžnému šlechtickému standardu miniaturu královského hradu s obvodovou zástavbou. V šlechtickém prostředí je též zcela výjimečná existence samostatné kaple.
V současné době představuje Vízmburk, u něhož nebyla dořešena otázka konzervace a památkové prezentace odkrývaných zdiv,jeden z nejpalčivějších a těžko řešitelných problémů naší památkové péče. Nekvalitní kámen, z něhož byl hrad postaven, se pod vlivem současného agresivního prostředí prudce rozsýpá a jedinečnému hradu, jehož zbytky jsou dnes již podstatně menší, než v době, kdy byl odkryt, tak hrozí definitivní zánik. Smutný případ Vízmburka by měl být více než instruktivním varováním před ponecháváním archeologicky odkrytých konstrukcí zpětně nezasypaných, pokud není po všech stránkách zajištěna jejich konzervace a prezentace.