Památník Karla Čapka
PAMÁTNÍK KARLA ČAPKA
Památník se nachází v historickém areálu, kde byla v 19. století zpracovávána železná ruda. Po první světové válce získal nemovitost od Colloredo-Mansfeldů Václav Palivec, který dal v roce 1935 jako svatební dar do užívání empírový dům Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové. Spisovatel se v následujících třech letech při svém pobytu věnoval úpravám domu a zahrady. Na Strži, jak své letní sídlo pojmenoval, vznikala i literární díla (např. Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna). Zde také přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v létě roku 1938.
Nová expozice, otevřená v roce 1997, je věnována osobnosti a dílu Karla Čapka a jeho manželky, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Samostatnou expozici má od roku 1998 v podkroví domu novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka.
Okolí památníku vyniká přírodními krásami a je dostupné turistickými stezkami. Možnost ubytování a stravování je v blízké Dobříši a Voznici. Památník je dostupný vlakem i autobusem.
Otevřeno: duben - říjen: denně kromě pondělí 9 - 17 hod.
listopad - březen: pondělí - pátek 9 - 16 hod., soboty a neděle pro předem objednané
skupiny.
Adresa: Památník Karla Čapka
262 02 Stará Huť 125 tel.: 0305 22265
Pokud se chcete dovědět více o Karlu Čapkovi tak to zkuste zde.
Již před svou svatbou uvažovali Karel s Olgou o tom, že by si měli najít nějaké místo na venkově, kde by mohli trávit prázdniny, chodit na podzim na houby, kam by mohli.utéci před
rušným životem v Praze, krátce odpočinout si. A tehdy Václav Palivec, bratr Čapkova švagra básníka Josefa Palivce, jim nabídl svůj dům ve Staré Huti u Dobříše, nazývaný dosud Josefodol. Zajeli jsme se tam okamžitě podívat i s Josefem Čapkem a Karel byl ihned okouzlen.
Dům byl tichý, stál o samotě u lesa pod hrází rybníka, asi kilometr za vsí. Sloužil kdysi ubytování zaměstnanců továrny dávno zrušené a od té doby nebyl obýván. Byl v celkem dobrém stavu, bylo tam asi deset místností, zahradou protékal potok, který vytékal z rybníka několikametrovým vodopádem a vinul se dále lukami obklopenými lesy.
Od té chvíle se u Čapků o ničem jiném nemluvilo než o domě. Oba jej chtěli hned koupit, nebyl však na prodej. Stál totiž na pozemku, který patřil k velkostatku, a jak jim Palivec vysvětlil, bylo vyloučeno, aby se vytvořením takovéto enklávy porušila celistvost statkového areálu; že však mohou domu po libosti užívat, upravit si ho, přestavět, vytvořit si na pozemcích, které k němu patří, zahradu, krátce nakládat s ním jako s vlastním, až na to, že ho nemohou prodat. A tak nezbylo, než se s tím smířit.
Dlouho se uvažovalo o formě právního zabezpečení této dohody, až konečně se to uspořádalo tak, že jim Palivec zřídil právo doživotního požívání a užívání. Smlouvu jsem sepsal a knihovně intabuloval v roce 1937. To už ovšem vypadala celá usedlost zcela jinak, než když jsme tam poprvé přijeli.
Od Palivce to nebyla špatná spekulace. Dům byl po řadu let neobýván, což mu na kvalitě nepřidalo, nebyl podsklepen a stál pod úrovní rybníka, takže celé přízemí jižní části bylo provlhlé do výše jednoho metru, bylo nutno přeložit střechu a provést řadu oprav a úprav, které by byl musil majitel podniknout sám, kdyby byl chtěl dům zachovat.
Karel opatřil jakousi starou mapu, kde zjistil, že se tam dříve říkalo Na strži. To byl název, který se mu daleko více líbil než prozaický Josefodol, název továrny, k níž dům patřil. Od té doby to byla Strž, jako v románu I. A. Gončarova.
Hned se začalo s úpravami. Dům dostal novou střechu, zakoupil se nový kotel a motor pro vodovod, předělávala se celá elektrická instalace, bouraly se dveřní otvory a přemístovaly příčky, předělávala koupelna, Čapek si postavil v přízemí krb, také domek hajného, který stál vedle, dostal novou střechu, a protože měl Čapek úspěch s úpravou podkroví v pražském domě, pustil se do úpravy podkroví i tady. Budou přece přijíždět příbuzní, přátelé, hosté, které je nutno někde ubytovat! A tak vznikly čtyři roztomilé pokojíčky v podkroví, které voněly modřínovým dřevem, umývárna se sprchou a k tomu pěkná hala s cihlovou podlahou. Byl zaveden i telefon, bez něhož ani Karel, ani Olga nemohli být a který se musel vést až z vesnice.
Dům bylo ovšem nutno vybavit vnitřním zařízením. Do jídelny, poněkud ponuré, s modrými stěnami a s oknem stále zarostlým psím vínem a s vlhkými skvrnami na stěnách, jež nebylo možno odstranit ani vysoušením, ani izolací základů, instaloval Čapek starý nábytek z Prahy a pověsil na zdi staré barvotisky po
svém tatínkovi, na něž byl zvyklý se dívat v dětství. Ložnici koupila Olga novou a do společenských místností nakoupil Karel v aukčních síních starožitný nábytek, který dal restaurovat. Mansardní pokojíky zařídili zčásti novým, zčásti starým nábytkem. Stejně tomu bylo i s lustry a koberci. S velkou radostí uvítal Čapek velké množství volných stěn, na které bylo možno rozvěsit obrazy. A protože to chtěl mít hezké, pověsil tam pěkné oleje, kresby, lepty a rytiny vesměs dobrých autorů (Josef Čapek, Špála, Justitz, Kubišta, Daumier, Dostalová atd.), obdobně tam rozmístil i sochy. V přízemní hale postavil venkovské malované skříně po své hronovské babičce. Jedna z nich tam zůstala i po zřízení muzea.
Úprava interiérů Čapka bavila, měl velký výtvarný vkus. Prováděl ji s vášnivým zaujetím - jako vždy, když se do něčeho pustil. Navrhoval si všecky úpravy sám a pomáhal dokonce - pokud na to stačil - i při jejich řemeslném provedení. V pozdějších letech pomáhal mu sochař Karel Dvořák. Ten když jednou navštívil se svojí ženou, herečkou Leopoldou Dostalovou, Strž, zamiloval se do tohoto kraje tak, že si v Staré Huti opatřil domek, který krásně upravil. Bylo to asi kilometr od Strže, a tak bud' byli Dvořák s paní Poldou denně na Strži, nebo Čapkovi u nich.
Pak tu byla ovšem zahrada s potokem, obklopená zdí. Rostly v ní staleté jasany, lípy, vysoké, polomrtvé akáty a na břehu potoka obrovské vrby, z nichž některé měly přes metr silný kmen. A pod tím neproniknutelné houští různých křovin, mladých javorů, akátů, jasanů, pámelníkových keřů, spireí, černých bezů a prostě všeho, čemu dala příroda vzklíčit ze semen zanesených ptáky,
lidmi, zvířaty nebo větrem a vodou v tomto zapomenutém a opuštěném kousku země.
Potok se zborcenými břehy, plný kamení a bahna z rybníku, podemílal kořeny stromů a hemžil se rybami, které čekaly pod vodopádem na potravu. Vyčistit ho dalo mnoho práce. Čapkovi na to najali lidi z vesnice a pomáhat musili i všichni přátelé a hosté. V komoře bylo připraveno asi deset párů vysokých gumových bot různých velikostí, každý si nějaké vybral, a at chtěl nebo nechtěl, musil v potoce pracovat, vynášet kamení a bahno, dláždit a vyzdívat břehy nebo kácet křoví. Potok byl místy dva, místy tři metry široký a Čapek dal přes něj postavit lávku, po níž se přecházelo na kopec vedle domu.
Ten kopec je pěkně velký. I se zahradou dole měl osmnáct hektarů, a to už je pořádné sousto pro zahradníka, i když jím byl Karel Čapek. Je to úhor, jenom skála pokrytá tenkou vrstvou prsti. Rostly tam jen dva chudé hájky s několika břízkami a jinak jen mech a tráva, v níž jednotlivé druhy rostlin ve svém boji o život střídavě vítězily jeden nad druhým, takže kopec byl jeden rok celý žlutý kvetoucí třezalkou, příští rok červený kartouzky, pak zase bílý rožcem nebo žlutý mužíčkem.
Čapek kopec velice miloval. Přicházel denně večer sednout si na jeho vrchol, odkud se těšil pohledem na jednu stranu na rybník a zapadající slunce, na druhou stranu na usínající louky a lesy. Na tomto místě postavil mu Karel Dvořák, tuším že v roce 1937, pomníček s krmítkem pro ptáky a Václav Palivec dal osázet kopec koniferami, ze kterých po mnoha letech vyrostl docela slušný les, jak si to Čapek představoval. Toho se už ovšem nedočkal.
Sám přispěl tím, že tam vysázel několik exemplářů pěkných druhů jehličin. Snad se některá z nich ještě dochovala.
Dole vysázel jen keře, túje, krásné šípky okolo domu a upravil prostor před domem. Za domem nechal prázdný prostor, aby neporušil výhled na lesy a louky. Pokusil se také založit dole skalku vedle besídky, kterou postavil společně s Karlem Dvořákem na místě staré kolny. Se skalkou však úspěch neměl. Taková skalka je jako nemluvně, musí být trvale ošetřována. Na Strži, zejména v jarních měsících, kdy Čapkovi byli zaměstnáni v Praze a nemohli přijet, zůstala však skalka třeba čtrnáct dní nezalitá a nevypletá, a tak to skončilo zase šípky, nebot Čapek šípky miloval jako všecko, co mělo trny. Byly to šípky nádherné, zejména jeden druh s tmavými listy a velkými rudými květy.
Zlobila tam také studna, a tak nevím už kdo, snad některý z hostí, pozval proutkaře, aby našel vodu. Přišel muž vážný jako světící biskup a chodil s virgulí v rukou po pozemku, jako by sloužil mši. Vodu skutečně našel a všichni byli patřičně užaslí. Ale jen na chvíli. Čapek si vypůjčil virguli a ta mu ukazovala stejně jako proutkaři, a tak jsme si nařezali proutky a zkoušeli jsme to všichni, Čapek, Olga, zaměstnanci, všichni bloudili po zahradě jako somnambulové s proutkem v ruce a všem to ukazovalo vodu, a nejen tam, kde ji našel proutkař, ale na nejrůznějších místech. A voda skutečně byla všude, kam proutek ukázal. Dům stojí pod úrovní rybníka a byla prostě všude pár centimetrů pod povrchem. Bylo po senzaci.
Úprava domu a jeho okolí ovšem vyžadovala práci mnoha lidí, a tak se Strž zpočátku hemžila množstvím pracovníků dobrovol
ných i placených, kteří pobíhali v nepopsatelném zmatku, každý něco hledal nebo potřeboval, jeden železný hák, druhý schůdky, třetí lopatu, čtvrtý kbelík, pátý se ptal, zda se má tohle uříznout či přibít, a mezi tím procházel Čapek jako polír na stavbě, fantasticky umazaný, a snažil se podle svých sil pomáhat, kde se dalo, zatímco Olga se s pomocí hospodyně starala, aby všecky nakrmila a napojila. Na jaře roku 1936 to vypadalo, jako kdyby se tam stavělo metro. Leč každá nesnáz má svůj konec a v létě téhož roku, i když se v úpravách pokračovalo, byla již Strž vlídným domovem tohoto štastného páru lidí.
Idylická samota to ovšem nikdy nebyla. Čapkovi, nadšení Strží, říkali svým známým "Přijd'te se k nám podívat na Strž", a protože to byli Čapkovi, lidé pozvání ochotně využívali. Zvlášt zpočátku nebylo téměř dne, aby tam nebyli nějací hosté, ba stávalo se někdy, že k večeři zasedlo ke stolu i dvacet lidí. Postupně se ovšem poměry upravily. Nesnadné spojení s Prahou zmenšilo nakonec počet návštěv, ale ani pak nebyla Strž nikdy bez hostů. Čapek rozděloval návštěvy na tři různé druhy: "hosty", "hostíky" a "hostce".
"Host", to byl například zahraniční autor nebo novinář nebo nějaká významná osobnost veřejného života, kdosi, s kým se Čapkovi blíže nestýkali a koho důvěrněji neznali, kdo však přijel zpravidla na zvláštní pozvání nebo ohlášen nějakou kulturní nebo politickou institucí, koho bylo nutno uvítat, pohostit, věnovat se mu a tak dále. Host zpravidla nezůstával přes noc a jeho odjezd býval nezřídka provázen pocitem ulehčení.
"Hostík", to byl tvor domácí, důvěrně známý, příbuzný, kamarád, někdo, s kým se nedělaly žádné cavyky. Přijel bez zvláštního
pozvání, ohlásil se, že je tu, uložil si své věci na obvyklé místo a pak už splynul nerušivě s všedním životem Strže.
A pak tu byl ovšem ještě "hostec", postrach Strže. Byl to zpravidla někdo, koho přivezl s sebou nějaký host nebo hostík a který si vlídnost hostitelů vykládal po svém. Přijížděl bez pozvání, obrněn proti chladnému přijetí hostitelů i nevšímavosti ostatních. Nevadilo mu, že Karel musil psát, Olga musila studovat roli a z ostatních že nikdo neměl pro něho čas. Přesto, spoléhaje na zdvořilost hostitelů, přicházel vždycky znova.
S Čapkem a Olgou tam pravidelně jezdila i sestra Božena, za kterou přijížděl na část své dovolené její pozdější manžel dr. Edmond Konrád, spisovatel a divadelní kritik. Na delší pobyt přijížděl pravidelně Čapkův přítel Ferdinand Peroutka se svojí paní. Na jednodenní návštěvu přijížděli pracovníci nakladatelství Fr. Borový, které vydávalo Čapkova díla, Julius Fiirth a Rudolf Jílovský. Na kus řeči se zastavoval Václav Palivec, který žil v Osově 13 km odtud, a občas přicházeli odpoledne si popovídat Palivcova sestra paní Valentová se svým manželem. Ti žili v krásném a pohostinném domě v Novém Dvoře, asi 4 km daleko. Snad denně bývala na Strži paní Božena Půlpánová, členka činohry Národního divadla.
Když bylo horko, přijížděli někdy v několika vozech herci Jířina Šejbalová, Eduard Kohout, Václav Vydra st., Hugo Haas, Adina Mandlová, Jaroslav Průcha, aby se ochladili v rybníku, a zůstávali v přátelské zábavě až do večera.
Vystřídala se tam řada literátů, novinářů, herců, režisérů, přátel a kolegů Čapka a Olgy a v letech 1937 a 1938 i politiků. Záznamy o návštěvách nikdo nevedl a po téměř padesáti letech je těžko na všechny vzpomenout.
Život na Strži měl pravidelný rytmus. Vstávalo se obvykle mezi šestou a sedmou hodinou ráno a snídaně bývala okolo osmé. Byly tam dvě koupelny, tři WC a bylo nutno, aby měli všichni, včetně personálu, čas na svou toaletu. Potíž byla s Edmondem Konrádem. Byl to člověk velice vzdělaný, vtipný a milý, ale tak trochu podivín se svými přehnanými požadavky na pořádek a čistotu. Na Strž přijížděl obvykle vlakem s obrovským zavazadlem, ve kterém nosil i kopyta do bot a ramínka na šaty, a když se mu podařilo vniknout do koupelny, nikdo jiný se tam už před obědem nedostal. Dali mu proto generální povolení chodit k snídani v pyžamu a do koupelny směl, až když se všichni ostatní vystřídali.
Čapek vstával jako jeden z prvních. Když byl hotov s toaletou , vyrazil z domu, aby okusil chuť rána, posoudil počasí, zjistil, co nového, a vykouřil si první půlku cigarety. Pak se vrátil do domu a zahajoval snídani úpěnlivým voláním "kafe - kafe". Jedl málo, ale měl rád, když bylo při snídani na stole mnoho misek s pečivem, máslem, keksy, jamem nebo zbytky od večeře. Hlavní byla ovšem velká konev silné překapávané kávy. Pak si zapálil dalšího půlčíka a byl štasten. Byl člověkem dobré pohody a zejména na Strži snažil se jí užít. Pokud ho nebolel hřbet nebo netrápila migréna, měl vždycky dobrou náladu, povídal, plánoval, diskutoval a rozdával na všecky strany svoje vtipy a slovní hříčky. Byl by chtěl, aby celý svět žil v míru, aby všichni lidé byli sytí a oblečení a v dobré vůli. Bohužel mu to nevyšlo. Horší to bylo, když ho bolela záda nebo když měl migrénu. To pak zalezl do své pracovny, kde seděl za staženými roletami celý den. Po snídani, pokud nebyl na návštěvě nějaký význačný host, jemuž bylo nutno se věnovat, odcházeli on i Olga každý do své pracovny, kde pobyli až do oběda, ponechávajíce hostíkům, aby se zabavili podle své libosti.
To ovšem platilo jen v době, kdy nerostly houby. Když začaly růst, vyrazil hned ráno po snídani do lesa a bez ohledu na svůj nemocný hřbet prolézal kdejaké křoví. Vracel se až k poledni utrmácen a špinavý a se zářícíma očima vykládal na stůl své úlovky.
Když bylo teplo, chodívali jsme se koupat do rybníka nebo jsme se slunili na louce za domem. Čapek se ovšem koupat nechodil a také se nikdy neslunil, nesnášel horko. V rybníku jsme bývali obvykle sami. Chaty tenkrát v okolí nebyly, auto měl málokdo a cesta vlakem z Prahy trvala dlouho. Na louce za domem jsme také sedávali a četli nebo se bavili s hosty. Navštěvoval nás tam také čáp, který hnízdil na továrním komínu ve vsi.
Václav Palivec přicházel nejen si popovídat, ale i poradit nebo zařídit. Když jednou Čapek projevil názor, že by bylo hezké, kdyby na sousední stráni byl pruh lesa, který by vytvářel krajinovou dekoraci, dal tam ten les vysázet, a když v roce 1937 psal Čapek Matku a nemohl nikde k tomu nalézt klid, pozval ho k sobě a hostil ho po celou dobu, co Čapek na tomto díle pracoval. Když viděl Čapkovo nadšení pro venkovský život, pokoušel se ho získat i pro lov a daroval mu pro začátek pušku, malorážovou kulovničku, v naději, že se na to Čapek chytí. Když ji přinesl, díval se na ni Karel chvíli nedůvěřivě a pak řekl: "Copak s tím? Přece nebudu zabíjet zvířata, to pro mě není." Vysvětlili jsme mu, že střílet je hezká zábava a může střílet třeba do terče. Vzadu u zdi leželo několik kmenů poražených stromů a z těch jsme mu upravili střelnici pod svahem. Vystřílel do terče pár nábojů. Měl výtečný zrak a trefoval se dobře, ale bavilo ho to tak asi týden a pak už puška visela jenom na hřebíku. Ne! Střelná zbraň, to nebylo pro Čapka.
Spát se chodilo po desáté hodině večer, kdy se každý odebíral s nějakou knihou do svého pokoje. Déle se sedávalo, jen když se sešla nějaká větší společnost nebo když byl pro to zvláštní důvod. Tak jednou například přijela Adina Mandlová se společností v úplně novém, blankytně modrém autu. Všichni je ovšem patřičně obdivovali, a když už je dost vychválili, šlo se večeřet. Zatímco jsme jedli, vrátily se z pastvy husy hajného, které si ovšem auto také prohlédly a poněvadž jim lak toho auta nějak příjemně voněl, oloupaly svými tvrdými zobáky lak z celého kufru, až kam dlouhými krky dosáhly. Za husy hajného jsme ovšem neodpovídali, ale přesto to bylo nepříjemné. Olga tehdy zdržovala návštěvu dlouho do noci v naději, že až pojede domů, bude už dost velká tma, aby ten malér neviděla. A skutečně si toho nevšimla.
Čapek psal na Strži stejně pilně jako v Praze, zejména v letních měsících, kdy zde byl relativní klid. Nikdy nepsal ani nečetl v křesle na louce za domem, jako to dělali ostatní. Psal jen ve svém pokoji, kde se zavíral na celý den, když měl rozdělánu větší práci. Měl rád deštivé dny, kdy nikdo nepřijížděl, v domě bylo ticho a při šumění deště se mohl soustředit. Napsal zde Válku s mloky, První partu, velkou část Cesty na sever, polovici Foltýna a řadu povídek a článků.
Ani hostům na Strži déšt obyčejně příliš nevadil. Když začalo pršet, odebrali se zpravidla, pokud neměli s sebou nějakou vlastní četbu, do Karlovy pracovny, kde stála velká skříň s knihami. Vešlo se do ní pár set svazků. Asi polovici zabíraly svazky děl po starém doktoru Čapkovi, vesměs hodnotná literatura z minulého století, všecko pečlivě svázané v důstojných černých vazbách, zbytek skříně byl pak zaplněn novou, živou literaturou, kterou přivezli Karel a Olga, takže bylo vždycky z čeho si vybrat. Mimo hodnotnou literaturu byly v knihovně také detektivky, které vozili návštěvníci, aby se zajistili pro případ špatného počasí. Po těch bývala největší poptávka.
Karel Scheinpflug: Můj švagr Karel Čapek
Poslední aktualizace: 29.8.1999
